TOPlist

Fobie z cestování v hromadných prostředcích

fobie psychoterapiePsychologové a psychoterapeuti občas pomáhají lidem překonat problém s cestováním ve veřejných dopravních prostředcích. Není to až tak ojedinělý případ, kdy přichází někdo do psychoterapie s touto starostí. Jde o panický strach, doprovázený někdy pocity na omdlení, žaludeční nevolností, nutkáním jít na wc – a hlavně obrovskou touhou okamžitě z autobusu, tramvaje či metra vystoupit.

Co tento strach způsobuje? Proč se u někoho objeví třeba až v dospělém věku, když dříve mohl bez potíží po městě cestovat? A jak je možné tuto fobii léčit?

Příčin k rozvoji tohoto psychologického problému je hned několik:

Může jít o následek traumatického zážitku v dopravním prostředku – člověk zažije dopravní nehodu, je okraden zloději nebo je přítomen nějakému agresivnímu konfliktu mezi pasažéry. Strach, pocit vlastního ohrožení, který je v tu chvíli zcela na místě, se zobecní z této konkrétní situace na všechny situace podobné, rozvine se Posttraumatická stresová porucha.

Také se nám může podle zkušených psychoterapeutů „zobecnit“ pocit na omdlení, žaludeční nevolnost či nutkání jít na wc, pokud se nám něco takového reálně v dopravním prostředku přihodilo. V přeplněném autobuse (v kombinaci s virózou či následky včerejšího večírku) může snadno udělat zle, stejně tak se nám může chtít akutně na záchod při nastydnutí nebo v nečekaně dlouhé jízdě v dopravní zácpě. Příště budeme do hromadné dopravy vstupovat se strachem ze zopakování této velmi nepříjemné situace, začneme se cestování vyhýbat a problém je tu.

Mnohem méně nápadný je jiný vývoj fobie – souvisí s davem, s množstvím lidí na malém prostoru. Každý z nás máme kolem sebe podle psychologů jakési „zóny“. Veřejná zóna je vzdálenost, kterou potřebujeme mezi sebou a ostatními, se kterými se neznáme či prostě nemáme osobní vztah a chceme s nimi komunikovat, nebo s nimi prostě potřebujeme existovat v jedné místnosti. Pak máme osobní zónu, jde o větší blízkost, kam si pouštíme pohodlně jen někoho, koho známe a důvěřujeme mu. Intimní zóna je v běžném životě opravdu jen pro někoho, s kým nám vyhovuje tělesný kontakt. V MHD (nebo třeba ve výtahu či na rockovém koncertě) je ale všechno jinak. Cizí lidé se nás dotýkají, na což je někdo celoživotně velmi citlivý, u někoho se citlivost prohloubí v důsledku nějakých životních událostí. V podstatě jde o formu agorafobie.

Dalším důvodem pro strach z cestování v městských hromadných prostředcích může být podle zkušenosti psychologa či psychoterapeuta představa, že je na nás něco nápadného, čeho si musí ostatní určitě všímat, co přitahuje pozornost, o kterou rozhodně nestojíme. Někomu se pak tato fobie rozvine poté, co přibral na váze, následkem nějakého vysmívání (které zpravidla nemá důvod) od ostatních, po úrazu.

Příčin může být samozřejmě víc, přidám ještě jednu, která se objevuje docela často: jedeme-li vlastním autem nebo na kole, neztrácíme pocit kontroly nad situací, a můžeme v podstatě kdykoliv vystoupit. V MHD tomu tak není. Pokud má někdo životní období, ve kterém mu pocit kontroly nad tím, co dělá, chybí, má pocit, že ho život unáší někam, kam nechce a nemůže to zastavit, symbolicky vystoupit, pak se tato úzkost může přesunout do symbolicky podobné situace v MHD. Jde o formu klaustrofobie – strachu z uzavřených prostor.

A co s tím? Nejprve je třeba rozklíčovat, proč se bojíme jezdit hromadnou dopravou, zda je naše situace podobná některé z výše zmíněných. Pak je nutné prohloubit náhled na to, že nám v dopravním prostředku reálné nebezpečí nehrozí a že strach při cestování je jen ze setrvačnosti, ze zvyku. Někdy následuje nácvik snižování akutního stresu – relaxace, dýchání, přesun pozornosti… A nakonec se žádná úspěšná léčba neobejde bez tréninku, postupně, po malých krůčcích se učíme opět cestovat v MHD, zvolíme si krátkou trasu v prostředku, který nám nejméně vadí, často to bývá tramvaj.

Pokud se vás nebo vašich blízkých tato fobie, která velmi omezuje život ve velkém městě, týká, není rozhodně ostudou vyhledat odbornou pomoc psychologa – psychoterapeuta a začít problém řešit.

Nejnovější článek

nutriční terapie

Skupinová nebo individuální psychoterapie – kterou zvolit?

Tato otázka nemá univerzální jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Nutno říci, že skupinová a individuální psychoterapie jsou rovnocennými metodami a obě mají svou účinnost. Nicméně, pokud přemýšlíte o terapeutické podpoře, v tomto článku přináším možnost zorientovat se v tom, která kritéria vzít v potaz při rozhodování zda se vydat cestou skupinové, či naopak psychoterapie individuální. Někdo hned na první dobrou ví, jaké má preference, že ho to zkrátka táhne ke skupině, nebo naopak spíše do více intimního a užšího prostoru „být…

Další články

Zvládání dlouhodobé karantény je samozřejmě velice individuální záležitost. Přesto existují tipy, na kterých se řada psychologů shodne. Jedním z nich je dodržování určitého denního režimu. Jan Kulhánek k němu přidává ale i takzvanou informační dietu. Celý článek a video najdete…

Koronavirová opatření se pomalu uvolňují a společnost se zvolna vrací k normálu. Bude to ale život jako dřív? Jak se koronavirová zkušenost promítne do našeho života a psychiky? Jak ovlivní naše vztahy a budoucnost? Rozhovor s psychologem Janem Kulhánkem Audio…

Současná situace je těžká nejen pro dospělé, kteří se bojí, co bude, ale i pro děti, kterým se stejně radikálně změnil svět. Jak pomoc dětem i teenagerům zvládnout izolaci spojenou s koronavirovou epidemií? Na videu v úvodu článku najdete praktické…

Comments are closed.