Své tělo můžeme mít rádi, můžeme na něj být hrdí, může být centrem naší péče o sebe, může přinášet příjemné a vzrušující pocity. Své tělo můžeme ale také nemít rádi, dokonce nenávidět, tělo může být pro nás velkým zdrojem úzkosti, nejistoty, pocitů méněcennosti. Jak vzniká vztah k vlastnímu tělu z pohledu vývojové psychologie, vlivu kultury, náboženství a jak ovlivňuje náš vztah k tělu traumatická zkušenost?

Ke svému tělu jakou součásti sebe sama získáváme vztah od narození a na to, jaký vztah si vytvoříme, jak budeme své tělo vnímat a prožívat, má vliv především vztah rodičů a dítěte. Pokud je tělo především zdrojem příjemných pocitů, pak se vyvíjí v raném dětství spíše vztah pozitivní. Negativní postoje k vlastnímu tělu podporuje fyzické trestání, nedostatek fyzické blízkosti, odmítání či příkoří vrstevníků v důsledku tělesného handicapu či obezity, silný pocit sexuální nepřitažlivosti v dospívání.

V řecké mytologii bylo tělo chrámem pro duši, v Novém zákoně se z těla stává nástroj, podpůrný prostředek pro duši, dnes je z něj do určité míry modla. Dnešní doba nás vede k postoji, že co se nám nelíbí a nevyhovuje nám, můžeme a měli bychom změnit.

Významnou psychologickou teorií, která popisuje vztahování se ke svému tělu, je Body-Image. Věnuje se právě vývoji postojů, emocí, myšlenek a chování, spojených s naším tělem a našemu kognitivnímu začlenění vztahu k tělu do našeho celkového sebevědomí. Tento pohled vychází z kognitivní psychologie, která se zaměřuje na zkoumání toho, jak poznáváme od narození svět. Každý jsme od mala velmi aktivním „vědcem“, informace o světě a o sobě nepřijímáme nijak pasivně, ale adekvátně ke svému věku si vytváříme představy, jak vše funguje.

Pokud od dětství převažuje spíše příjemná, radostná zkušenost s vlastním tělem, pak naše představa je, že tělo je dobré, že nám pomáhá při prožívání příjemných emocí i v sociálním kontaktu s druhými lidmi. Pokud ale zažíváme skrze své tělo opakovaně nepříjemné pocity – fyzické tresty, posměch, odmítání, stává se tělo zdrojem úzkosti, nejistoty, hanby, je přítěží.

Tak, jako můžeme zlepšit negativní vztah k druhému člověku, pokud o to opravdu stojíme, můžeme zlepšit také vztah k vlastnímu tělu. Psychoterapie je určitě jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout. Během terapie lépe porozumíme důvodům, proč své tělo nemáme rádi, společně s terapeutem získáme inspiraci pro zlepšení stavu a důležitá je také „korektivní zkušenost“.

Korektivní zkušenost v terapii znamená zpracovaný zážitek, který pozitivním způsobem opraví naší dosavadní představu o sobě či o druhých lidech. Psychoterapie také nabízí přijetí a porozumění, některé terapeutické směry pak přímou práci s tělem pomocí technik.