Často se dnes mluví o tom, jaký je nejlepší přístup k výchově dětí. Někteří psychologové doporučují striktně trvat na pravidlech, která stanoví rodiče, důležitá je důslednost a držení hranic, ve kterých se dítě má pohybovat. Jiní psychologové naopak doporučují nechat dítě o věcech rozhodovat či alespoň spolurozhodovat, přistupovat k dítěti nedirektivně, s respektem k jeho přáním a potřebám.

Autoritativní, direktivní výchova byla samozřejmostí v naší kultuře zhruba do sedmdesátých let dvacátého století. Děti měly hlavně poslouchat, chovat se k rodičům a dospělým obecně s úctou, respektovat autoritu dospělosti. Ještě naši prarodiče svým rodičům vykali, tělesné tresty byly zcela běžnou součástí výchovných prostředků.

Ve Spojených Státech v době Hippies se vše převrátilo k druhému pólu, osobní svoboda a volnost se v hodnotovém žebříku posunuly na první místa a to se samozřejmě projevilo i v přístupu rodičů k dětem. Tradiční autority se měly nahrazovat přirozenou autoritou, dítěti byl přiznán vlastní rozum a vlastní schopnost vědět, co je pro něj dobré a co špatné. Zároveň se ale rozpustily hranice, rodiče svou nedirektivitou přestali děti někam vést.

V naší zemi se trend volné výchovy – respektujícího, nedirektivního přístupu bez autoritativních nároků rodičů, začal prosazovat se zpožděním až po pádu totality. V devadesátých letech jsme byli zaplaveni nejrůznějšími návody, poučkami, trendy, jak se má dítě vychovávat a hlavně jak to dělat jinak než dosud.

Za posledních dvacet let v naší zemi výrazně ubylo fyzických trestů, děti dostávají mnohem větší prostor pro vyjádření svých myšlenek a pocitů, mají větší vliv na plánování aktivit, výběr školy, kroužků. Zároveň se u nás rodiče svým dětem méně věnují, více směrují své děti právě na různé instituce a volnočasové aktivity (v lepším případě) nebo na samostatnou zábavu u počítače či televize (bohužel).

Ubývá autoritativního přístupu, přibývá prvků z volné výchovy. Děti se dnes mnohem více podílejí na rozhodování v rodině, více je jim nasloucháno, více jsou respektována jejich přání a potřeby. Také výrazně ubylo užívání fyzických trestů, což je zcela v pořádku. Na druhou stranu se svým dětem méně věnujeme, což jde přímo proti principům volné výchovy, kde má rodič působit jako přirozený vzor. To může právě díky intenzivnímu vztahu a aktivitám s dítětem.

Způsob výchovy – výchovný styl – by měl odrážet povahu rodičů a také dětí. Každému rodiči je něco přirozené, v něčem je autentický. Klidné a uspořádané dítě také potřebuje jiný přístup než divoké, hodně se prosazující dítě.

Rodiče vytvářejí pro své dítě bezpečný a inspirativní prostor pro jeho zdravý vývoj. Některé děti pro své bezpečí potřebují více usměrnit, více držet hranice, které je chrání. Jiné děti zase potřebují velkou podporu k samostatnosti. To se samozřejmě netýká pouze povahy rodiče a dítěte, ale také věku samotného dítěte, nároky a potřeby dětí se s jejich věkem mění a měnit by se měl i přístup rodičů.

Pocit bezpečí a inspirativní prostředí nezajišťuje svoboda dítěte nebo vymezování hranic, ale především láskyplný vztah rodičů k dítěti a rodičů mezi sebou. Kromě záměrné výchovy, při které rodiče nějak na své dítě působí, se ve vývoji uplatňuje především atmosféra v rodině, kterou tvoří vztahy a spoluprožívaná každodennost.

Pokud tedy chceme, aby nebyly děti zbytečně agresivní, neměli bychom být agresivní v komunikaci mezi sebou ani my, dospělí. Pokud nám nemají děti lhát, nesmíme lhát ani my. Má-li dítě poslouchat, co mu říkáme a reagovat na to, musíme se navzájem poslouchat i my. A potřebujeme-li držet nějaké hranice, pravidla, měli bychom si dobře rozmyslet, co je podstatné a v tom být pak důslední.