Vzdělávání postižených dětí – separace nebo integrace?

Co myslíme pojmem integrace

děti rodičeIntegrace označuje proces začlenění dětí se specifickými potřebami v důsledku handicapu do běžného vzdělávacího procesu. Cílem je, aby mohly být takové děti společně se „zdravými dětmi“ součástí jednoho dětského kolektivu spolužáků, naučily se vzájemně respektovat a mohly mít přátelské vztahy.

Malé ohlédnutí

Za totality byl režimem prosazovaný (a také celkem důsledně realizovaný) postup, v němž stát ty, kteří se vymykali normě směrem nahoru, cpal do průměru a ty, co se vymykali normě směrem k handicapu, segregoval. Vznikala speciální zařízení pro děti se smyslovými vadami a s podprůměrným intelektem a zde se děti vzdělávaly a často i vyrůstaly. Protože takových škol nebylo mnoho, byli jejich žáci umísťováni do internátu a to často od 6 let, domů dojížděli jednou týdně, ale také jednou za měsíc na víkend.

Nechci teď jednoduše hodnotit, zda segregace byla správným postupem, zpětně se zdá, že byla přinejmenším nadužívaná. Neexistovaly totiž v podstatě žádné integrační postupy, jak takové děti se specifickými potřebami a nároky začlenit do normálního školního prostředí. A ani nebyla tato idea podporovaná.

Pak přišla devadesátá léta a s nimi velký integrační boom. Některé školy se zrušily (např. Základní škola pro děti se zbytky zraku v Praze), jiné se přestaly specializovat na jeden okruh problémů a staly se sběrnou (nebo snad lépe a eufemisticky přístavem) pro děti, které v běžných školách selhávaly. Většina běžných základních a středních škol nebyla na začlenění dětí s handicapem či jiné národnosti odborně, personálně ani technicky připravena. Chyběly třídy s malým počtem dětí, ve kterých má učitel šanci pracovat s individuálním přístupem. Chyběli speciální pedagogové se zkušenostmi a asistenti, pomáhající učitelům i žákům při výuce.

Také často neprobíhala dostatečná práce s žáky a jejich rodiči, na odlišnost ve své blízkosti nebyli zvyklí, vyvolávala v nich nejistotu, úzkost, agresi, odpor.

Současný stav

Dnes jsme urazili velký kus cesty v integraci dětí s mnoha typy postižení. Pro zrakově či sluchově handicapované existují pomůcky a vzhledem k jejich intelektu a sociálním schopnostem, kterými se nevymykají běžnému dětskému kolektivu, bývá jejich integrace velmi dobrá. Žáci jsou už poměrně zvyklí na vozíčkáře a s pomocí asistentů zvládnou soužití i s dětmi s Aspergerovým syndromem (poruchou autistického spektra). Hodně dětských kolektivů ví, že jejich spolužáci se kvůli psychickým potížím léčí u psychologa či psychiatra a u většiny z nich s tím nemají problém, podobně jako s dětmi jiné národnosti, pokud je jejich výskyt v jedné třídě menšinový.

Určitě existuje celá řada dětí, pro které není integrace vhodná, pro ně stále existují speciální zařízení a je to dobře. Patří sem děti s nízkofunkčním autismem, kombinovanými vadami, mentální retardací. Jejich vzdělávání je odlišné, má rehabilitační cíle, je třeba skutečně individuálního přístupu a speciálně upraveného prostředí.

Na složení komunity vrstevníků záleží

Děti, vyrůstající mezi podobně postiženými, se mohou cítit bezpečně, mohou cítit porozumění, ale také mohou vnímat propastný rozdíl mezi „svým světem“ a světem „tam venku“. Je tu nebezpečí pěstování skleníkových květin, které se budou jednou bát svůj skleník opustit.

Děti bez postižení zase mohou tíhnout k předsudkům, že s postiženými dětmi se nedá kamarádit ani spolupracovat, že jsou jiné a nemají si navzájem co dát.

Integrace do běžného života

Některá postižení jasně předurčují dítě pro život v dospělosti, který bude jiný. Řada dětí s handicapem je ale schopna žít podobně jako my všichni, leckdy i lépe – pokud mají dobrý základ v pečující rodině a vstřícném přístupu na základní škole, což jim pomáhá rozvíjet intelektové a sociální schopnosti a harmonizovat jejich psychický vývoj, mohou se vyučit či dále studovat, mohou mít kvalifikované zaměstnání, partnerský vztah, děti… Státu tak vrátí vynaložené investice do speciálních podmínek ve škole, svým životem přispívají k větší toleranci k odlišnosti ve společnosti, mají podobnou šanci na sebevědomí a šťastný život jako ostatní.

Na integraci by měla mít společnost zájem, nemělo by jít určitě o debatu politickou, ale spíše odbornou a multidisciplinární. Psychologové, lékaři a pedagogové umějí celkem dobře odhadnout potenciál pro vývoj dítěte s handicapem, zralost či kulturnost společnosti má ale zásadní vliv na to, jak se o své handicapované děti postará, zda je přijme mezi sebe, nebo je bude schovávat mimo dohled.

Inkluzivní vzdělávání

Jde o moderní přístup ve výuce, který umožňuje společné vzdělávání dětí s různými specifickými potřebami, tedy dětí „zdravých“, handicapovaných, odlišného etnika, s nějakou spec. poruchou… Je to trend, který k nám přichází pozvolna, protože klade velké nároky na prostředí školy, vzdělání, připravenost kantorů a pomůcky.