TOPlist

Skupinová nebo individuální psychoterapie – kterou zvolit?

Bartošová Miroslava psychoterapeutTato otázka nemá univerzální jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Nutno říci, že skupinová a individuální psychoterapie jsou rovnocennými metodami a obě mají svou účinnost. Nicméně, pokud přemýšlíte o terapeutické podpoře, v tomto článku přináším možnost zorientovat se v tom, která kritéria vzít v potaz při rozhodování zda se vydat cestou skupinové, či naopak psychoterapie individuální.

Někdo hned na první dobrou ví, jaké má preference, že ho to zkrátka táhne ke skupině, nebo naopak spíše do více intimního a užšího prostoru „být sám jen s terapeutem“. To, kam nás to tzv. táhne, je jistě důležité kritérium, ke kterému je třeba přihlížet, samo o sobě však ještě nezaručí, že právě ta či ona forma je tou pravou volbou.

Někdy naopak tam, kam se nám moc nechce přinese nejvyšší míru rozvoje, umožní nám se tzv. překročit. To posiluje naše self a jeho složky jako je sebevědomí, sebehodnota, sebepřijetí apod. Samozřejmě nejde o to se tzv. lámat. Překračovat se můžeme pokud na to máme dost sil a pokud vnitřní ne – komfort, který při sebe – překračování zažíváme, má míru, kterou jsme schopni unést. Je zásadní být v kontaktu svým vnitřním ne-komfortem a znát hranice, kdy se překročit a kdy si naopak zůstat tzv. v klidu a teple.

Pojďme se nyní podívat na některé procesy, které se při psychoterapii otvírají obecně. Při té které formě se však otevírají a zpracovávají jiným způsobem.

Co se v procesu psychoterapie děje

1. Potlačované emoce vyjdou z nitra ven

Jedním z důležitých procesů v terapii je, že potlačované emoce vycházejí z nitra ven. Objevují se v podobě slz, kdy vyplakáváme vnitřní bolest a smutek, nebo např. ve vyjádření vzteku a hněvu, který si v sobě můžeme nosit třeba i desetiletí.

Když jsou emoce dlouho potlačované na terapii se to často projeví jako princip Papinova hrnce. Můžeme si to tak i představit: tlak, stlačený uvnitř pod pokličkou, když pokličku uvolníme, pára (emoce) se intenzivně vyvalí ven. Člověk pláče, zlobí se a konečně prochází očistou a uvolněním napětí a teprve potom může přijít další fáze – fáze nadechnutí a naděje na nový začátek.

Tento ozdravný proces funguje jak v individuální, tak ve skupinové terapii na stejném principu výše jmenovaného Papinova hrnce. Aby se mohl dít, je k němu potřeba prostředí, jež skýtá bezpečí, je prosycené důvěrou a vědomím, že lidé, jež jsou s námi, nás nebudou soudit a hodnotit, že nás a naše emoce přijmou s respektem a snahou nás pochopit a podpořit.

Když jste s terapeutem sami, vzniká toto bezpečí a intimita zpravidla rychleji než ve skupině, kde je vztahová dynamika spletitější. Oproti individuálnímu sezení se však ve skupině dají sdílet i prožitky ostatních členů, kteří se mohou cítit podobně jako vy, což terapeutický účinek zesiluje. Navíc lidé sdílením emocí cítí větší blízkost a je jim společně dobře. Pokud jste „jen“ s terapeutem znamená to něco jako kotvu mezi vámi dvěma v jednoduché mezilidsko-terapeuticé vazbě. Pokud jste ve skupině, sílí vaše vazby ve větvích vztahů a zažíváte pocit společenství a toho, že jsme na jedné lodi s druhými.

Obecně však platí, že k uvolňování emocí je třeba citlivý a empatický přístup. Dobrý terapeut dokáže být trpělivý a pozná, kdy je to pravé „tady a teď,“ kdy je člověk připraven, kdy uvolnění emocí unese. Je úlohou terapeuta, aby vás před necitlivostí ochránil a vytvářel zmíněné bezpečné a nehodnotící prostředí jak při individuálním, tak při skupinovém sezení.

2. Sebepoznání

Jak skupinová, tak individuální psychoterapie skýtá možnost vhledu do jádra a podstaty své vlastní osobnosti. Ten který přístup má však své možnosti i limity.

V případě individuální terapie je celý čas věnovaný pouze vám a pozornost terapeuta je celou tu dobu zaměřena také stoprocentně na vás. To umožňuje do hloubky porozumět svým psychickým procesům, svým potřebám i způsobu jak se vztahuji k sobě i ke světu. Otevírá se hluboké poznání své vlastní autenticity. Z hlediska hloubky ponoru do své vlastní psyché nabízí individuální terapeutický přístup jistě větší intenzitu.

Ve skupinové terapii nemáme plný čas a kapacitu zaměřenou jen na nás samotné. Za to však můžeme získat úhel pohledu na sebe od lidí ve skupině. Dostáváme jejich reakce a zpětné vazby, jak se s námi cítí, co s námi prožívají. Díky tomu pak máme možnost vidět se z perspektivy vícero lidí a lépe tak porozumět tomu, co se nám děje a třeba často opakuje v našich životních situacích a v našich vztazích.

3. Zpracování vztahů se svými rodiči a sourozenci

Téměř v každé terapii se více či méně dotkneme podhoubí z kterého jsme vyrostli, tedy tématu rodičů, sourozenců, prarodičů. Dokonce i když už jsme dávno dospělí a žijeme svůj vlastní život, stále se vracíme ke svým počátkům. Je to pro to, že naše počátky stále znovu ovlivňují a formují způsob, jakým se vztahujeme ke svému současnému bytí ve světě.

Psychoterapie nám pomáhá porozumění svých zažitých vzorců chování ve vztazích. Často to, jak se vztahujeme ke svému partnerovi, či ke svým dětem vychází z automatismů, které jsme si vytvořili s rodiči a v původní rodině jako normy pro své jednání a konání. Můžeme tak pochopit, jaký motiv je vlastně je pod tím, co nás dráždí, rozčiluje, zúskostňuje, proč žárlíme, proč my sami, či druzí s námi manipulují, i jako míru svobody umíme ve vztahu dopřát druhému i sobě.

Přínos psychoterapie je v tom, že si skládám ucelený obraz, z čeho jsem vyrostl a vím proč jsem a jaký jsem, ale také v tom, že pomáhá si vztahy s rodiči v sobě zpracovat, najít klid a možnost přijmout své blízké případně jim odpustit, což přináší velkou míru úlevy.

V tomto ohledu nabízí individuální terapie větší prostor se do tématu ponořit a jít v něm tempem, které potřebujeme. Zmíněné vzorce jsou často velmi hluboce zakořeněné a povědomé a každý z nás potřebuje svůj osobní čas, aby se k nim mohl dostat společně s terapeutem, který jej trpělivě doprovází.

Naproti tomu skupina může zprostředkovat mikrosvět, který v mnohém rodinu připomene a co zde zažíváme přímo na vlastní kůži. To může mít stejný vliv a dopad na náš rozvoj jako v terapii individuální, jen se k tomu dopracujeme jinou cestou.

4. Úleva, že nejsem sám, kdo zažívá náročné chvíle a problémy

Zjištění, že nejsem jediný, kdo prochází nelehkou situací, (ať už ve vnějším, či svém vnitřním světě), přináší úlevu. Je osvobozující a překvapivé zjistit, že to, co řeším já, řešili třeba i druzí lidé a cítili se u toho stejně, nebo podobně.

Naše osobní tajemství nás izoluje od ostatních. Když se odvážíme je odhalit, jako bychom se zbavili koule u nohy. Tento proces a přínos psychoterapie je více zastoupen v terapii skupinové. Zde se totiž dějí interakce a komunikace s lidmi, jež mohou zažívat, nebo zažili náročné chvíle a čelili a podobným problémům, jako my sami. Čerpáme tak ze skupinové zkušenosti, cítíme se být členy společenství, mizí pocity osamění.

5. „Dobrý pocit,“ že jsem užitečný pro druhé

Nejspíš znáte ten pocit, když vám někdo projeví uznání, nebo poděkuje, že jste mu pomohli, že díky vám dokázal to a to, že se mohl posunout z místa apod. Když nám druzí dají najevo naši užitečnost pro druhé, zažíváme radost, potěšení, hrdost. Je to tzv. „dobrý pocit“ z uvědomění vlastní velké hodnoty.

Proces uvědomování si vlastní hodnoty a významu pro druhé je něco, s čím pracujeme v terapii poměrně často. Individuální forma terapie hledá momenty, kdy jsme mohli zažívat „dobré pocity“ ze své užitečnosti a přínosu pro druhé, pomáhá tyto pocity prožít, nebo znovu prožít a upevnit je ve vztahu k sobě, jako jeden ze zdrojů pro vnímání své hodnoty. Na individuální terapii se to děje tak, že se vracíme do svých životních situací a terapeut se ptá, jak jste se cítili, může vám nabídnout pocit hrdosti a upevnit jej, může ho zažít s vámi.

Ve skupině se proces uvědomování vlastní hodnoty děje více přirozeně a mnohem častěji jej zažíváme v módu „tady a teď“, tedy přímo na skupině. Prohlubuje se i tím, že jej sdílíme s ostatními členy. To často bývá velmi intenzivní zážitek vzájemného obdarování.

6. Rozvoj sociálních a komunikačních dovedností

Psychoterapie jednoznačně podporuje rozvoj sociálních a komunikačních dovedností. Tím, jak mluvíme o sobě, učíme se pojmenovat své vnitřní procesy – emoce a emoční stavy, myšlenky, postoje, potřeby. Při terapeutickém sezení dáváme to, co se nám děje, jednak do slov, ale také do souvislostí. Zjišťujeme, že je to jiné, než když to vše máme jen v hlavě. Při pojmenování to má najednou tvar a jiný smysl.

Cvičíme tím vnímavost k sobě, lépe se nám nastavují vnitřní hranice a zároveň posilujeme schopnost být vnímaví k druhým a stanovovat hranice v našich vztazích. Prohlubuje a zlepšuje se tak schopnost sebevyjádření, sebereflexe ale i sebevědomí – tedy vědomí o sobě. Učíme se sociální dovednosti od terapeuta, v případě skupinové terapie též od členů skupiny. Postupně se zvyšuje citlivost na vše lidské, ve skupině se přirozeněji prohlubuje empatie, kterou zažíváme přímo v procesu psychoterapie.

I pro rozvoj sociálních dovedností platí, že při individuálním sezení můžeme jít hlouběji ke kořenům a případným barierám v komunikaci se sebou i s druhými. Naopak ve skupině zažíváme interakce přímo a jsou součástí skupinové dynamiky, což přináší mnoho „aha“ momentů a vícero úhlů pohledů od různých lidí. Je velmi cenné a hodně nás posouvá sdílet, co se nám při těchto interakcích děje, co zažíváme a jestli to známe ze situací svého života. Psychoterapeutická skupina sama je velké zrcadlo toho, jak komunikujeme. Z tohoto hlediska nabízí větší prostor to pochopit a případně měnit. Nabízí i možnost si sociální dovednosti v bezpečném a přijímajícím prostředí zkoušet a trénovat.

7. Naděje

Psychoterapie pracuje s nadějí, a věří, že dokud žijeme, stále a každý den se objevují nové možnosti, jak naplnit svůj život. Je to přístup snad všech terapeutických směrů. Prostě věříme, že bude líp, že vždy můžeme něco udělat, vidět světlo v tunelu a i když ho nevidíme, tak na něj můžeme myslet.

Tento přístup má pozitivní dopad, díky němu začínáme očekávat zlepšení a otvíráme se dobré změně. To samo o sobě znamená hodně a především díky tomu je změna možná.

Naděje a práce s ní se ojevuje jak v individuální, tak i ve skupinové psychoterapii. Získáváme ji od terapeuta, od členů skupiny. Ve skupinové terapii můžeme zažít již zmíněný efekt toho, že já sám mohu druhému naději dodat a cítím se tak užitečný.

Na závěr ještě něco o skupinách

V neposlední řadě je třeba zmínit i praktické hledisko a sice, že skupinová terapie je prostředkem k úspoře peněz. Díky většímu počtu lidí ve skupině může být cena za hodinu skupinové konzultace i o 70-80% nižší, než individuální sezení.

Pro někoho to může být nepodstatné hledisko, vždyť kam jinam investovat, než do vlastního rozvoje a péče o svůj život. Pro někoho tento faktor rozhodující však být může.

V případě, že jste motivováni ke skupinové psychoterapii a volíte si tuto cestu, je třeba ještě zvážit, jaký typ skupinové psychoterapie zvolit. Existují skupiny specializované a úzce zaměřené – např. adiktologické skupiny, jež pracují se závislostmi, skupiny zaměřené na panickou poruchu, skupiny pro rodičovství nemocných dětí, skupiny poruch příjmů potravy a mnoho dalších. Dále jsou pak skupiny nespecifické, které nemají konkrétní výzvu, či společné téma, ale pracují s různorodostí, celistvě s člověkem a vším, co ho v životě potkává.

Jiné dělení skupin je na skupiny otevřené a zavřené. Otevřená skupina bývá časově neomezená, kontinuální, může trvat mnoho let členové se mohou připojit, nebo odejít kdykoli. Naopak uzavřená skupina má svůj vymezený čas, tedy začátek a konec, přičemž všichni členové začínají a ukončují cyklus společně.

Na úplný závěr přeji vám všem životní spokojenost a štěstí a pokud přemýšlíte o psychoterapii, ať už o individuální, či skupinové, vězte, že je to dobrá volba, přeji Vám odvahu tento krok učinit a držím palce.

Mirka Pražák Bartošová

Nejnovější článek

O snech a snění (podcast)

Zajímají vás sny? Vrtá vám někdy hlavou, proč se vám zrovna tohle zdálo? Poslechněte si epizodu o snech – povídání s psychoterapeutem Janem Kulhánkem – v podcastu MUDrování Poslechnout podcast  

Další články

Nutriční terapeutka Šárka Jakešová Více o ní včetně kontaktu najdete zde Na sociálních sítích se to poslední dobou jenom hemží obrázky žen, které jsou pyšné na svoje strie, celulitidu a vůbec na celé to svoje nedokonale dokonalé tělo. Proč ale…

Co s námi udělal rok pandemie, lockdownu a sociální izolace? Co všechno v našem životě změnil a co můžeme očekávat od postcovidové doby? „Naučili jsme se snášet nejistotu a protřídili jsme si vztahy… ČÍST CELÝ ČLÁNEK  

Rodiče se někdy ptají psychologa, jak nejlépe své děti vychovat, aby uměly dobře vyjít s druhými lidmi a byly ve vztazích šťastné. Nejen psychologové vědí, že lidé, kteří mají o druhé nefalšovaný zájem a umějí být vřelí, jsou oblíbenější a…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *