Tým terapeutů

Co nabízím

Metoda je nazvána podle jejích zakladatelů, amerických manželů Alberta Pessa a Diany Boyden. Ti začali PBSP rozvíjet koncem 50. let 20. století: metoda se postupně rozšířila do světa a v devadesátých letech i do Česka.

Soustředěné terapeutické práci, která dodržuje určitý specifický metodologický postup se v rámci PBSP říká struktura. Při struktuře se pracuje současně na tělové, emoční a kognitivní úrovni. Při dobře vedené PBSP struktuře je vztah mezi klientem a terapeutem spíš alianční (spolupracující). Klient je ten, kdo určuje tempo a rozumí procesu. S terapeutovou podporou sleduje citlivá místa svého prožívání. Terapeut používá svou odbornost k tomu, aby mapoval a zvědomoval emoční a tělové projevy klienta a pomáhal mu najít to, co by klient v minulosti býval potřeboval zažít. PBSP vychází z předpokladu, že odpověď na otázku „co bych býval potřeboval“ je každému člověku instinktivně daná a je součástí genetické výbavy každého z nás. Během struktury nejprve označujeme, co je obsahem historie klienta – zaznamenáváme „starou mapu“. Využíváme k tomu „značky“ – různé předměty, které si klient vybírá, a které mají pro danou chvíli přesně určený, symbolický význam. Následně k této „staré mapě“ strukturujeme „novou mapu“. Vytváříme „antidotum“ – obraz toho, jak by to vypadalo, kdyby byly tehdy v klientově minulosti jeho potřeby uspokojovány ideálními osobami a ideálním způsobem. Antidotum hojí emoční nedostatky z minulosti. Klient zažívá uspokojivý pocit tam, kde se mu v minulosti z nejrůznějších důvodů nedostával. Vytváříme „nové vzpomínky“, „novou emoční minulost“, přičemž reálná historie zůstává fakticky nezměněna a pamatována.

Společným cílem je, aby práce ve sturktuře byla dovedena k dobrému konci. Antidorum představuje pozitivní prožitkovou zkušenost s tím, jaké by to pro klienta bylo, kdyby v minulosti byly ideálním způsobem uspokojovány jeho bytostné potřeby. Mezi pět základních potřeb, které mohou být v rámci PBSP struktur ideálním způsobem naplňovány, patří:

• potřeba místa
• potřeba podpory
• potřeba bezpečí
• potřeba sycení
• potřeba limitu

Koncepce metody se opírá o poznatky z moderní vývojové psychologie a z neurofyziologických výzkumů paměti.

Zpět na profil terapeutky

Metoda je nazvána podle jejích zakladatelů, amerických manželů Alberta Pessa a Diany Boyden. Ti začali PBSP rozvíjet koncem 50. let 20. století: metoda se postupně rozšířila do světa a v devadesátých letech i do Česka.

Soustředěné terapeutické práci, která dodržuje určitý specifický metodologický postup se v rámci PBSP říká struktura. Při struktuře se pracuje současně na tělové, emoční a kognitivní úrovni. Při dobře vedené PBSP struktuře je vztah mezi klientem a terapeutem spíš alianční (spolupracující). Klient je ten, kdo určuje tempo a rozumí procesu. S terapeutovou podporou sleduje citlivá místa svého prožívání. Terapeut používá svou odbornost k tomu, aby mapoval a zvědomoval emoční a tělové projevy klienta a pomáhal mu najít to, co by klient v minulosti býval potřeboval zažít. PBSP vychází z předpokladu, že odpověď na otázku „co bych býval potřeboval“ je každému člověku instinktivně daná a je součástí genetické výbavy každého z nás. Během struktury nejprve označujeme, co je obsahem historie klienta – zaznamenáváme „starou mapu“. Využíváme k tomu „značky“ – různé předměty, které si klient vybírá, a které mají pro danou chvíli přesně určený, symbolický význam. Následně k této „staré mapě“ strukturujeme „novou mapu“. Vytváříme „antidotum“ – obraz toho, jak by to vypadalo, kdyby byly tehdy v klientově minulosti jeho potřeby uspokojovány ideálními osobami a ideálním způsobem. Antidotum hojí emoční nedostatky z minulosti. Klient zažívá uspokojivý pocit tam, kde se mu v minulosti z nejrůznějších důvodů nedostával. Vytváříme „nové vzpomínky“, „novou emoční minulost“, přičemž reálná historie zůstává fakticky nezměněna a pamatována.

Společným cílem je, aby práce ve sturktuře byla dovedena k dobrému konci. Antidorum představuje pozitivní prožitkovou zkušenost s tím, jaké by to pro klienta bylo, kdyby v minulosti byly ideálním způsobem uspokojovány jeho bytostné potřeby. Mezi pět základních potřeb, které mohou být v rámci PBSP struktur ideálním způsobem naplňovány, patří:

• potřeba místa
• potřeba podpory
• potřeba bezpečí
• potřeba sycení
• potřeba limitu

Koncepce metody se opírá o poznatky z moderní vývojové psychologie a z neurofyziologických výzkumů paměti.

Zpět na profil terapeutky

Praxe

Vzdělání

Další informace

Co nabízím

Psychodynamická psychoterapie vychází z psychoanalýzy, od které převzala teorie o významu nevědomí, vnitřních konfliktů a o jejich původu v minulosti. Na rozdíl od klasické psychoanalýzy se ale zabývá i současnými problémy klienta a jeho mezilidskými vztahy.
Jedná se o terapii „povídavou,“ jejíž hlavní formou je volně plynoucí rozhovor. Ve společném dialogu se věnujeme hlubším významům a souvislostem sdíleného, a případným žádoucím změnám v postojích či v chování.
V psychoterapii nejde jen o komunikaci, ale také o terapeutický vztah – a ten je potřeba nějaký čas budovat. V rámci oboustranně respektovaného a bezpečného vztahu je možné vážně a otevřeně hovořit o zcela osobních věcech. Klient může prostřednictvím terapeutického vztahu nahlédnout na vlastní fungování v kontaktu s ostatními lidmi. Pravděpodobně po čase zjistí, že s terapeutem zažívá podobné situace jako s lidmi „zvenku“. Na rozdíl od „běžných“ vztahů má však možnost o svém fungování ve vztahu s terapeutem otevřeně mluvit a porozumět mu. V rámci terapie lze odkrývat „slepá“ místa, zkreslené představy, očekávání a jejich původ. Pokud tato nastavení klientovi nevyhovují a komplikují mu život, tak s terapeutovou podporou může uskutečňovat požadované změny.

Během setkání by měl klient pokud možno otevřeně hovořit o tom, co se v něm a v jeho životě děje, co zažívá, o čem přemýšlí. Může mluvit o myšlenkách a pocitech, za které se stydí, a které nepovažuje za vhodné. Může mluvit o tom, co prožívá v situaci „teď a tady.“ Může mluvit o čemkoliv – a může přirozeně i mlčet… Běžné setkání v pravidelné terapii obvykle nekončí nějakou konkrétní radou, doporučením či úkolem. Končí jednoduše tak, že stanovený čas pro setkání uplyne.

Cílem tohoto psychoterapeutického přístupu je, aby člověk získal náhled na svoje fungování, porozuměl souvislostem mezi svým současným chováním a svou osobní historií, a byl schopen reflektovat svůj vlastní podíl na opakujících se problémech. Klient by pak měl být lépe schopen zvládat nároky života, cítit se v něm kompetentnější, svobodnější a šťastnější.

Psychodynamická psychoterapie vychází z psychoanalýzy, od které převzala teorie o významu nevědomí, vnitřních konfliktů a o jejich původu v minulosti. Na rozdíl od klasické psychoanalýzy se ale zabývá i současnými problémy klienta a jeho mezilidskými vztahy.
Jedná se o terapii „povídavou,“ jejíž hlavní formou je volně plynoucí rozhovor. Ve společném dialogu se věnujeme hlubším významům a souvislostem sdíleného, a případným žádoucím změnám v postojích či v chování.
V psychoterapii nejde jen o komunikaci, ale také o terapeutický vztah – a ten je potřeba nějaký čas budovat. V rámci oboustranně respektovaného a bezpečného vztahu je možné vážně a otevřeně hovořit o zcela osobních věcech. Klient může prostřednictvím terapeutického vztahu nahlédnout na vlastní fungování v kontaktu s ostatními lidmi. Pravděpodobně po čase zjistí, že s terapeutem zažívá podobné situace jako s lidmi „zvenku“. Na rozdíl od „běžných“ vztahů má však možnost o svém fungování ve vztahu s terapeutem otevřeně mluvit a porozumět mu. V rámci terapie lze odkrývat „slepá“ místa, zkreslené představy, očekávání a jejich původ. Pokud tato nastavení klientovi nevyhovují a komplikují mu život, tak s terapeutovou podporou může uskutečňovat požadované změny.

Během setkání by měl klient pokud možno otevřeně hovořit o tom, co se v něm a v jeho životě děje, co zažívá, o čem přemýšlí. Může mluvit o myšlenkách a pocitech, za které se stydí, a které nepovažuje za vhodné. Může mluvit o tom, co prožívá v situaci „teď a tady.“ Může mluvit o čemkoliv – a může přirozeně i mlčet… Běžné setkání v pravidelné terapii obvykle nekončí nějakou konkrétní radou, doporučením či úkolem. Končí jednoduše tak, že stanovený čas pro setkání uplyne.

Cílem tohoto psychoterapeutického přístupu je, aby člověk získal náhled na svoje fungování, porozuměl souvislostem mezi svým současným chováním a svou osobní historií, a byl schopen reflektovat svůj vlastní podíl na opakujících se problémech. Klient by pak měl být lépe schopen zvládat nároky života, cítit se v něm kompetentnější, svobodnější a šťastnější.

Praxe

Vzdělání

Další informace