Autorkou textu je Václava Jančová, psycholog a psychoterapeut

Nedostatek sebevědomí dítěte bývá jedním z častých důvodů, s nimiž se rodiče obrací na psychologa.Tak jako matka, která vyčítavým hlasem vyjmenovává v úvodu sezení takřka nekonečný seznam neřestí své dospívající dcery. „Je strašně úzkostná, nemá žádné pořádné kamarády, je stále negativistická a příšerně přecitlivělá, je vlastně ukrutně sobecká, protože myslí jen na sebe.  Nikdo se s ní nechce bavit a já se nedivím. Vůbec si nevěří, podívejte, co dělá těma očima.“  Dívka chvílemi zatíná pěsti a střílí po matce ohnivými pohledy, anebo budí dojem, že by se nejraději zavrtala do křesla a stala se neviditelnou. Zoufalá matka dále pokračuje v instruování dcery, aby si sedla rovně, aby se netvářila tak, aby něco přece řekla, nebo aby radši mlčela. Uzavírá slovy: „Paní magistro, udělejte s ní něco, aby měla konečně trochu sebevědomí.“

Ptám se matky, jak se cítí být sebevědomá ona sama. Připouští, že ani ona na tom není v tomto směru zrovna nejlépe, a má tendenci se rozhovořit o své chronické nemoci, o tom, jak to má těžké.

Sebevědomí dítěte a jejich rodičů – pohled dětského psychologa

Otázka zní, do jaké míry může nesebevědomý rodič vychovat sebevědomé dítě? Může mu předat něco jiného než svůj postoj k sobě samému? Může si dítě, které není rodičem přijímáno a respektováno takové, jaké je, vůbec vážit samo sebe? 

Platí teze, že do jaké míry si vážím sebe, do té míry si vážím i ostatních? Anebo ta, že to, co nejvíce chceme po ostatních, bychom nejprve měli dělat mi sami?  Např. mám-li dojem, že mé dítě nevyjadřuje dostatečný respekt ke mně jako k rodiči, jak bych si odpověděl na otázku, jaká je má vlastní míra respektu ke mně samotnému? A jak vlastně vyjadřuji respekt svému dítěti já?

Rodič, který si neváží sám sebe, není si vědom své hodnoty, svých motivů, svých emocí a slabostí, může mít  tendenci své (neuvědomované) stínové kvality promítat do svého okolí, tedy i na své dítě. Má tendenci své dítě srovnávat (např. i se sebou), poukazovat na jeho chyby a tím se alespoň v tu chvíli cítit trochu lépe. Rodič, který si je více vědom sám sebe, dokáže lépe rozlišovat mezi tím, co patří jemu a co je dítěte, a tedy dokáže více respektovat a dokonce podporovat jinakost dítěte.

Co je vlastně to sebevědomí?  Běžně považujeme za sebevědomé takové lidi, kteří se dokážou prosadit, nemají problém projevit své názory, vyjádřit to, co potřebují.  Pak ještě slýcháváme spojení „zdravé sebevědomí“ nebo dokonce „přílišné sebevědomí“. Přehnaně čili nezdravě sebevědomý člověk bude prosazovat sebe na úkor druhých, bude se vrhat do akcí, na které nestačí jeho schopnosti.

Z mého pohledu jsme tím sebevědomější, čím více jsme si doslova vědomi sebe a většiny toho, co k nám patří. Tzn. svých emocí, svých motivů, svých potřeb, svého těla, svých schopností i slabých míst, svých rozhodnutí, odpovědnosti za naše rozhodnutí, ale hlavně a především své podstaty, která je dobrá. A to u každého jednoho z nás. Jsem toho názoru, že jsme skutečně sebevědomí, když si uvědomujeme také naši propojenost s druhými a se světem a s tím, co nás přesahuje. Tj. když si uvědomíme, že zraníme-li druhého, zraňujeme sebe.

Cesta k sebevědomí je (nepřekvapivě) cesta k sobě samému. 

Když se nám podaří obrátit pohled směrem k sobě, prohlédnout všechny nánosy přesvědčení a myšlenkových programů, které jsme přebrali od autorit, sourozenců, učitelů a dalších významných vzorových osob, objevíme sebe – své niterné jádro. A v kontaktu s tímto místem pravdy je nám jasné, že jsme si všichni rovni, že všichni máme stejnou hodnotu. Daří-li se nám být v kontaktu s tímto svým centrem, nemůžeme se cítit jako méněcenní a zároveň nemůžeme druhé naopak vnímat jako „vícecenné“. V tu chvíli nesoudíme sebe ani druhé. To je pro mě zážitek ryzího sebe-vědomí.  Mám za to, že když jsme si skutečně vědomi sami sebe, nemáme potřebu se před nikým ponižovat, ani se nad někoho povyšovat. Nemáme (ani nevědomou) potřebu komukoli ubližovat, tím méně sami sobě, nemusíme nikomu ani sobě nic dokazovat. Je to zkrátka pocit, že tak, jak jsme, jsme naprosto v pořádku.

Takže mou odpovědí a zároveň výzvou pro všechny (nejen) rodiče je, ať už jde o sebevědomí vašeho dítěte či o cokoli  jiného, začínejme vždy od sebe. :)