Jak souvisí agresivita s hraním počítačových her – nové poznatky

Psychologové i široká veřejnost, zejména rodiče, dlouhé roky diskutují, zda hraní počítačových her s agresivní tématikou (realistické bojové hry, střílečky) zvyšuje agresivitu dětí, či naopak slouží jako ventil napětí, které se pak nemusí jinde negativně projevovat.

Hry jsou stále realističtější a velký posun v tom přinesla i dostupnost trojrozměrného zážitku v podobě 3D brýlí a prostorového ovládání. Je kolem toho hodně dojmů, i psychologové se často vyjadřují pod vlivem svého názoru či zkušeností s pacienty. Takže výzkum, který by dal odpověď, založenou na objektivnějším zpracování dat většího počtu zkoumaných osob, je velmi vítán.

Vědci z univerzity v Chia uspořádali experiment se 194 studenty, z nichž dvě třetiny byly ženy. Všichni měli za úkol hrát realistickou počítačovou hru (GTA) po dobu 15 minut, jedna část zkoumaných osob měla provádět nenásilné aktivity, druhá pak naopak násilné. Někteří napříč oběma skupinami hráli u běžného monitoru, další pak s 3D brýlemi. Po 15 minutách byly všichni dotazováni na svou náladu, vědci se zajímali zejména na aktuální míru pociťované agrese.

Výsledek byl zajímavý a podle psychologů očekávatelný: Hráči s agresivním (násilným) chováním během hry měli po 15 minutách výrazně větší prožitek vzteku (agresivní emoce), hráči s 3D brýlemi tyto agresivní emoce prožívali ještě intenzivněji. Proč?

Střílení v realistických hrách je spojeno s poměrně značným stresem, který je ale prožíván příjemně, protože je hráč zároveň v bezpečí, nic se mu reálně nemůže stát. Proto mají lidé pocit, že jde o ventil, relaxace, bezpečný adrenalin. Pravdou ale je, že stres, spojený s nastartováním našeho organismu do „pohotovostního režimu“, v němž jsme připraveni rychleji reagovat, útočit nebo utíkat, potřebuje vyplavit reálnou akcí, simulace prostě nestačí.

Jiný výzkum před lety prokázal, že dlouhodobé vystavování situacím, ve kterých musíme útočit nebo se bránit, snižuje zábrany člověka v použití agrese jako prostředku řešení konfliktu. To je logické - pohybujeme-li se v nebezpečném prostředí, je naše schopnost rychle a efektivně konat otázkou přežití.

U dětí lze v souladu s teorií učení snadno doložit, jak se strategie „agrese v případě ohrožení“ při častém opakování dostává pod kůži a stává se automatizmem.

Agresivitu po hraní a změnu nálady obecně zvyšuje realističnost hry, délka a častost hraní a aktivita bezprostředně po hraní.

Bylo by zajímavé udělat výzkum, jak pomáhá agresivní stres snížit aktivní pohyb a zda je rozdíl např. mezi běháním a boxem.