Šetrnost či velkorysost jsou vlastnosti, kterých si lidé v naší kultuře celkem cení. Jako u jiných vlastností nebo způsobů chování, je i v tomto případě extrémní projev šetření či rozhazování peněz protivný, omezující a dá se říci i patologický. Hodně záleží na intenzitě a adekvátnosti k finanční situaci, je přeci velký rozdíl, pokud je někdo pro svůj způsob zacházení s penězi vnímaný jako skromný, šetrný nebo lakomý, držgrešle. Podobně je to s utrácením – můžeme být velkorysí, umět si užívat života, ale také nezodpovědní, shopoholici, hýřilové.

Od dětství učíme zacházet své děti s penězi tím, že jim dáváme kapesné, nekoupíme jim vše nač si ukáží, podporujeme je v dávání dárků kamarádům a sami jsme jim vzory. Později se dospívající děti učí poznat hodnotu peněz tím, že si začínají sami na brigádách vydělávat. Takto dětem pomáháme vytvořit si zdravý vztah k penězům – naučit se peníze vydělat a s nimi si dobře žít, vyhnout se extrémům, které poškozují nás i naše blízké.

Pokud máme zajištěné základní potřeby – máme co jíst a kde spát, pak jsou peníze prostředkem k zajištění pohodlí, příjemných zážitků, poznávání nového, ale také nás chrání před strachem z nejistoty, z toho, že nám bude něco důležitého chybět, také nám zvyšují pocit vlastní hodnoty.

Extrémní šetřílkovství se dá popsat jako projev úzkosti z toho, že nebudu dobře připravený na všechno špatné, co se v budoucnu může stát. Tito lidé mají malou důvěru ve svět, těžko snáší nejistotu a potřebují mít věci hodně pod kontrolou. To se může rozvinout až v duševní poruchu – sběratelská vášeň, častý pocit, že sám mám málo a obavy z toho, co přijde vedou k nutkavému myšlení, utrácení a nakupování prudce zvyšuje úzkost, kontrola účtů přináší uklidnění.

Extrémní utrácení peněz je trochu podobně také projevem vnímání nedostatku a to většinou v citové oblasti. Hlad po citech – lásce a pozornosti, ale i po větší sebehodnotě a obdivu, vede k utrácení často vysoko nad rámec svých finančních možností. Tito lidé jakoby nevěděli či zapomněli, že štěstí si za peníze nekoupí. Rozhazování peněz má hodně rysy závislosti, utrácení a nakupování se může stát drogou.

Zacházení s penězi má také sociální, vztahový rozměr. Pokud je v rodině někdo z dospělých velkým šetřílkem, ostatní jeho chování vnímají jako omezující, dusivé, je pro ně žábou na prameni, na které jsou ostatní členové rodiny nejen ohledně peněz závislí. Velcí utráceči dokáží naopak v těch nejbližších vyvolávat úzkost a vztek, pocit bezpečí narušuje strach z dluhů a půjček. Se závislostí je to tu naopak, utráceči se svým chováním dostávají do závislosti na svém okolí.