OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kdo nebo co je normální či nikoliv není někdy úplně jednoduché posoudit. Existují různé pohledy na normalitu, záleží na tom, ze kterého úhlu se psycholog na tento problém dívá.

Normální je to, co dělá nebo jak myslí většina (statistická norma). Většina dětí v naší zemi chodí v určitém věku do školy, má kde bydlet, má alespoň jednoho z rodičů. Toto je (naštěstí) u nás norma. Nebo normální je nemít chřipku. Zádrhel přijde, když bychom seděli v čekárně u doktora, a chtěli hledat normu o zdraví tímto způsobem – tam je totiž normální mít chřipku (nebo jiný zdravotní problém). Je tu dobře vidět, že většinová – statistická norma není zárukou té nejlepší volby. Pokud není zdravá většinová společnost, není zdravá ani tato norma.

Normální je to co přijala za své určitá kultura, skupina (normativní norma). A tak normální je chodit venku oblečený, nekrást (tím si někdy už nejsem zcela jistý, ale kulturní norma to stále je, kdo jí překročí, riskuje vězení). Dnes už je také normální mít na věci svůj názor – a tady se dostáváme k potížím s touto normou. Opět záleží, jaké normy z vyššího, etického principu, si společnost přijme za své. V některých subkulturách je normální brát drogy, totalitní režimy mají také své normy, které zdravému duševnímu rozvoji rozhodně nesvědčí. Psycholog se snaží pochopit normativní normy, aby mohl svému klientovi lépe rozumět.

Normální je to, co funguje (funkční norma). Jde skutečně o pragmatický přístup. Podle tohoto hlediska není chřipka v čekárně lékaře normální stav, horší už by to bylo s nesvobodou slova za minulého režimu – funkční to tehdy bylo, ale pouze pro úzkou skupinu, která tak držela moc pevně v rukou. Normální je, když jsme zdraví, když funguje to, co jsme si koupili v obchodě atd. Omezení této normy lze vyjádřit výrokem, že účel světí prostředky. Kdosi mi nedávno řekl, že pokud dnes člověk potřebuje něco zařídit, je normální uplácet. Bohužel mu to věřím, asi to příliš často funguje, ale jako normu to neberu.

I na duševní nemoc lze pohlížet z úhlu různých norem, jsou totiž situace, kdy je normální bláznit, zatímco zůstat v klidu a pohodě normální není (myslím tím reakci na závažnou životní situaci). Psycholog a psychoterapeut se kromě značkování duševní nemoci musí ptát, co je vlastně v nepořádku. Vymyká se ten člověk většině? Dělá něco, co se neslučuje s našimi kulturními zvyklostmi či zákony? Nebo mu jeho myšlení, prožívání či chování brání dobře fungovat ve světě? A je ten svět normální?