Psychoterapie – umění i řemeslo

rp_terapie-300x200.pngObčas se mě někdo ze známých ptá, jestli se může psychoterapeutem stát každý, nebo je třeba mít speciální nadání. Říkávám, že je to podobné jako s jiným řemeslem – je třeba se něco naučit, v tomto případě vystudovat vysokou školu s humanitním zaměřením, pak získat zkušenosti a cvik, u díky výcvikům a praxi v týmu zkušenějších kolegů.

Ti lidé se ale ptají dál: „Jak se tedy od sebe pozná dobrý a špatný psychoterapeut? Existují přece mezi vámi nějaké rozdíly? Je to v tom talentu?“

Tady už musím více zapřemýšlet – ano, lidé, kteří mají přirozeně dobrou schopnost zacházet s jazykem, umějí dobře pojmenovat myšlenky a pocity, mohou být dobrými psychoterapeuty. Také dobrá schopnost vcítit se do druhého člověka – empatie – je důležitá pro vyladění se a lepší porozumění svému klientovi. Psychoterapeut s dobrou empatií se více věnuje tomu, co jeho klient či pacient potřebuje a méně pracuje s tím, co si on sám myslí, že by pro toho druhého bylo dobré.

A oni někdy nedají pokoj a ptají se dál: „Jak ale dokážete rozlišit mezi vlastními představami o životní situaci, ve které se váš klient nachází, a mezi tím, co skutečně potřebuje? Nebo jsou nějaké obecně platné postupy, jak se s problémy v životě vyrovnávat?“

Toto je dílem nadání a dílem cvik. Nadání (lépe řečeno osobnostní rys, vlastnost) spočívá ve schopnosti sebereflexe – uvědomování si vlastních myšlenek a pocitů jako bychom vedli se sebou vnitřní rozhovor. Například rodič s malou schopností sebereflexe nebude umět rozlišit, jakým zájmům se chce věnovat jejich dítě, protože ho to baví a má k tomu nadání, a jaké zájmy dělá dítě kvůli velkému přání rodiče v důsledku jeho nenaplněných ambicí.

Poslední otázka těsně před úplným vyčerpáním obou diskutujících bývá: „Jak poznáte, na co se v určitou chvíli zeptat, co říct? Máte nějaké scénáře, jak rozhovor u psychoterapeuta probíhá?“

Určité postupy se učí, a hlavně sám na sobě zakouší, během psychoterapeutického výcviku. Pak je to určitě praxí, každý psychoterapeut má řadu svých „malých scénářů“, které si sám během let vytvořil, protože se mu osvědčily. Ty se hodí pro nějakou typickou situaci, například pro úplně první setkání. Většinou ale vedeme rozhovor citem a otázky či komentáře se prostě vynořují. Pokud by psychoterapeut používal často nějaké naučené fráze, klient to dříve či později dobře pozná, taková práce nikam nevede.

Řemeslo v psychoterapii je schopnost užívat znalostí z oboru , psychopatologie a psychoterapie (někteří terapeuti s výhodou využijí své znalosti z antropologie, historie, sociologie). Tyto znalosti je třeba propojit s dovedností vést rozhovor, pracovat s psychoterapeutickým vztahem, dokázat společně s klientem pojmenovat jeho problémy, vidět je v souvislostech, odhadnout klientovy možnosti, jak se k problémům postavit a vyrovnat se s nimi, jak se dokáže změnit sám klient.

Uměním v psychoterapii je schopnost být lidský, osobní a zároveň profesionální, držet se etických zásad a zároveň být při práci tvořivý. A také umět se dobře postarat sám o sebe.