Rodiče se někdy ptají psychologa, jak nejlépe své děti vychovat, aby uměly dobře vyjít s druhými lidmi a byly ve vztazích šťastné. Nejen psychologové vědí, že lidé, kteří mají o druhé nefalšovaný zájem a umějí být vřelí, jsou oblíbenější a lépe se jim daří udržet dlouhodobé vztahy.

Vřelost ve vztazích k druhým lidem a zájem o druhé je částečně vrozená dispozice, která souvisí s extroverzí, schopností projeovat emoce a verbálními schopnostmi. Ve větší míře ale souvisí tyto schopnosti či vlastnosti se základní důvěrou v lidi a ve svět, která se u nás vytváří během prvních let života. Člověk, který má hluboko v sobě zažité, že svět je spíše dobrý a ostatní lidé rozhodně nemají většinou v úmyslu mu ublížit, bude dlouhodobě otevřenější a komunikativnější, takže bude od dětství tyto své vlastnosti pěstovat a upevňovat. Naopak ten, kdo nezažije v raném dětství bezpečí a bezvýhradné přijetí od rodičů, ten si bude stavět obranné zdi mezi sebou a světem, tedy i ostatními lidmi. Nebude pak v dětství a dospívání „trénovat“ emocionální sdílení a otevřenou komunikaci s druhými a v dospělosti to nebude jednak umět a jednak ani chtít.

První zkušenosti se světem, které zásadně ovlivňují naše nastavení, zda budeme světu spíše důvěřovat nebo ne, jsou pak rozvíjeny způsobem života našich nejbližších, hlavně rodičů. Pokud jsou rodiče sami dostatečně otevření a vřelí, děti to od nich přejímají, napodobují je a dostávají od nich za takové projevy ocenění. Naopak uzavření a nedůvěřiví rodiče budou projevy vřelosti a otevřenosti svých dětí spíše brzdit či na ně nebudou prostě pozitivně reagovat, takže je nebudou upevňovat.

Rodiče tedy mají podle psychologů za úkol vytvořit pro dítě stabilní a láskyplné prostředí a sami se chovat otevřeně a vřele. Žádné speciální metody na rozvoj vřelosti a laskavosti asi nejsou – a jak praví klasik: „Netřeba děti zvlášť vychovávat, stačí hezky žít, děti se přidají.“

Celý článek najdete zde