Jak vám můžeme pomoci:

• Individuální psychologickou konzultací
• Pravidelným docházením na individuální psychoterapii
• Společnou konzultací s partnerem či partnerkou
• Společným sezením celé rodiny
• Docházením do skupinové terapie
• Psychologickým vyšetřením

S čím vám můžeme pomoci:

• Pomoc při zvládání životní krize
• Řešení partnerské krize či dlouhodobých partnerských problémů
• Depresivní a úzkostné problémy
• Problémy s výchovou dětí
• Pomoc dětem a dospívajícím
• Léčba závislosti na alkoholu a hracích automatech
• Psychosomatické potíže
• Potíže s nechutenstvím či přejídáním
• Nácvik zvládání stresu – relaxační techniky, focusing
• Pomoc s posttraumatickou stresovou poruchou

Novinka – nabízíme poradenství a terapii také v anglickém a německém jazyce.
We offer psychology counselling and therapy also in English.
Wir bieten psychologische Beratung und Therapie auch auf Deutsch an.

Kontaktujte Mgr. Martinu Viewegovou na tel. 608 144 584 či PhDr. Lucii Scholl na tel. 773 223 783

Psychoterapie orientovaná na tělo (body terapie) se zaměřuje na zlepšení prožívání vlastního těla u pacientů s PPP (Poruchy příjmu potravy).  V tomto příspěvku chceme představit „práci s tělem“ u pacientů s PPP, inspirovanou psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou.
Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vlastně vedou  bitvu proti svému ženskému tělu,  které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie (práce s tělem)  se zaměřuje  na tělesné prožitky explicitně – ne pouze na verbální rovině. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevování a  prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých, a také schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává nejen zdrojem, ale i jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám,  aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým, a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla.  Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou  hyperaktivitu  nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, a také podpořit schopnost relaxace.

1. Biosyntéza – teoretická východiska

Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy – uzemnění, centrování a  pohlížení do tváře (Boadella, 1993).
Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem pohybu a stavem svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do „pěti končetin“, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracuje se se širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanami v józe. Vše, co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítěním svého těla, s nabitím a pohybem energie,  pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit: „Jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod.“ Opakem je blok  (ztuhlá energie, neproudí tam, kam má), například studené ruce u pacientek s mentální anorexií.
Při centrování (centering) se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek (hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou) podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální „upevnění“. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti, smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk  ocitá ve stavu, kdy je v zájmu rovnováhy třeba, aby po jednom typu práce následoval  typ práce opačný.
Facing (pohlížení do tváře) rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Facing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými.
Práce  s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu (sounding) jako o rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji.  Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tónu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem.  Všechny uvedené postupy se navzájem prolínají a doplňují.

V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly – zemí, vodou, ohněm a vzduchem.
Dotek země – zde jsou používány ruce, podobně  jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým „základem“ může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a přijmout od nich péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory (záda, nohy, paže). V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní.
Dotek vody – zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá  uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy.
Dotek vzduchu – jde spíše o „nekontaktní“, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné „ometení“ dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.
Dotek ohně - jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako „radiátory“, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla, nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla.

2. Práce s tělem u pacientek s PPP
2.1. Terapeutické cíle

Práce s tělem u pacientek s PPP je zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření  realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla,  prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností (Vandereycken a kol.,1987).
Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sexuální zkušenosti.

2.1.1. Znovuvytvoření  realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla

Hilda Bruchová (1962) jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení, nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ni zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů, anebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini – Palazzoli (in Vandereycken a kol., 1987) popsal popření těla následovně: „Žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným, dokonce až odpudivým „předmětem“.“

Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít „do styku“ s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují, a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívá kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa. Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě  (fungování na fyzické i duševní úrovni)  pod kontrolou ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít.  Je potřeba, aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat, jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci.

2.1.2. Radost z vlastního těla

V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat  z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou (např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení).

2.1.3. Omezení anorektické  hyperaktivity

Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby využívaly pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakéhosi neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout  např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá na oplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle (Vandereycken a kol., 1987). Užití bioenergetických cvičení  a dalších postupů orientovaných na tělo, které níže uvádíme,  může pacientky učit, jak vyrovnat anorektickou  hyperaktivitu odpočinkem a relaxací.

2.1.4. Rozvinutí sociálních dovedností

Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii, a tím  napomáhá ke zlepšení jejich sociálních dovedností.

Závěr:
Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev, jakým jsou PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie.

Literatura:

• Bruch,H.: Perceptual and conceptual disturbances in anorexia nervosa. Psychological Medicine. 24, 1962, 187-194.
• Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.
• Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993
• Hoffmann,R.: Bioenergetická cvičení, Praha Portál, 2003

Každý z nás se někdy v životě octne v situaci, kdy potřebuje pomoc. Psychoterapie a psychologické poradenství nabízí pomoc v náročných životních situacích, na které nejsme připraveni, musíme se často rozhodnout a není nám v tom dobře. Psycholog a terapeut za vás takové rozhodnutí neudělá, ale nabídne vám možnosti, jak problém řešit, dá vám podporu a bezpečný prostor k probrání osobních věcí v naprostém soukromí. Zkušenostmi a odborností přispěje úspěšnému zvládnutí krize či řešení dlouhodobých starostí.

S čím k nám nejčastěji lidé přicházejí?

• Hledají pomoc při zvládání životní krize, např. při ztrátě blízké osoby, zaměstnání, vyrovnávání se s závažným onemocněním
• Chtějí řešení partnerské krize či dlouhodobé partnerské problémy
• Trpí depresemi a úzkostnými problémy
• Mají problémy s výchovou dětí
• Hledají pomoc pro své děti a dospívající
• Hledají pomoc ze závislosti na alkoholu a hracích automatech
• Mají psychosomatické potíže
• Potíže s nechutenstvím či přejídáním
• Nácvik zvládání stresu – relaxační techniky, focusing
• Hledají pomoc s posttraumatickou stresovou poruchou

Pomoc nabízíme formou individuálních konzultací, práce s partnerským párem, sezením s celou rodinou. Naše služby si hradí klienti sami, investují do svého zdraví a seberozvoje a dostane se jim profesionální pomoci s osobním přístupem.

Někteří vědí, co slovo arteterapie znamená, pro jiné je to něco zcela neznámého. Tento článek je určen všem, kteří chtějí získat základní informace o jedné úžasné léčebné technice, která není zdaleka jen pro nemocné.

Nejprve však pár slov k samotnému pojmu „arteterapie“: obecně řečeno jde o léčbu výtvarným uměním, v užším slova smyslu lze hovořit o užití výtvarných technik při individuální či skupinové práci s klienty. Výtvarnými technikami se zde rozumí především malování a kreslení, práce s koláží, s keramickou hlínou a jinými materiály.

Výtvarný projev je pro člověka – a především pak pro dítě a dospívající mládež – přirozeným prostředkem vyjadřování vlastních pocitů, postojů ke světu i k sobě samým, je to způsob sebepoznávání. Arteterapie s tímto přirozeným projevem člověka umí zacházet tak, že zde výtvarné nadání či nacvičená zručnost ustupují do pozadí a tím důležitým se stává fantazie, dobrodružství zkoušení něčeho nového a především odvaha projevit se. Je-li někdo výtvarně „šikovný“ a citlivý, je to samozřejmě fajn, ale není to podmínkou – tvořit může každý, kdo k tomu necítí přímo odpor.

Další důležitou rovinou tvoření výtvarnými prostředky je komunikace. Každý obraz či výtvor z hlíny v sobě nese často důležité sdělení, adresované terapeutům i ostatním členům terapeutické skupiny nebo společenství, v němž tvořivé procesy probíhají.

Důležitou vlastností arteterapie je, že není zaměřená pouze na výsledek, důležité je celé tvoření. To znamená, že člověk se může o sobě něco nového dozvědět nebo něco nového zažít už od chvíle, kdy vezme do ruky štětec či keramickou hlínu. Pro terapeuta je všímání si celého tvořivého procesu velmi důležité, dává mu nahlédnout do světa svého klienta a umožňuje mu tak jeho světu lépe rozumět.

Otázkou je, jak arteterapie léčí?

Jak jsem již naznačil výše, léčebný potenciál je již v samotném procesu vytváření výtvarného díla. Tak například tím, že se člověk dostává do situace, se kterou si může jen těžko poradit pomocí zaběhaných stereotypů, snaží se objevit v sobě pro něho do této doby nové schopnosti i tuto situaci zvládnout. Taková zkušenost je velmi důležitá, pomáhá nám rozšiřovat vlastní repertoár způsobů řešení problémů a stáváme se tak pružnějšími.

Léčebný může být náhled klienta na vlastní problémy při rozhovoru nad průběhem a výsledkem jeho práce. Při takovém rozhovoru s terapeutem můžeme poznat například některé příčiny našeho chování, s nímž nejsme třeba úplně spokojeni. Tímto poznáním se stáváme svobodnějšími, víc víme, proč to či ono děláme.

Léčebná je i zkušenost, kterou klient získává v terapeutickém vztahu či při práci s ostatními členy arteterapeutické skupiny. Člověk má sklony své zkušenosti z blízkých vztahů přenášet i do vztahů nových, což může být někdy problém, zvláště když je tato zkušenost v něčem „špatná“. Pak je ovšem potřeba toto opravit zkušeností novou, což není jednoduché ale jde to. Mimochodem, toto je podle mého názoru nejúčinnější prvek každé terapie duše.

Zatím tu mluvím o arteterapii pouze jako o léčbě, ale ve skutečnosti může tento způsob práce vyzkoušet každý, kdo z jakéhokoliv důvodu touží po sebepoznávání a má k výtvarné tvorbě kladný vztah. Navíc, léčení duše neznamená jen snahu vytáhnout ji z nějakého velkého problému, nějaké nemoci, ale spíše jí pomoci narovnat křídla a vzlétnout.

Arteterapie jako léčebná metoda má ve světě již svou dlouholetou tradici, u nás jsme v jistém slova smyslu stále průkopníky. Přestože některá psychiatrická pracoviště mají svého arteterapeuta a tento způsob práce je (alespoň v Praze) otevřený i pro veřejnost, stále jsme na začátku především v oblasti vzdělávání a dostupné literatury.

Občas se mě někdo ptá, jaký je rozdíl mezi arteterapií a výtvarnou výchovou ve škole. Velký – a to zejména díky tomu, že v arteterapii nejde především o to zlepšovat svůj výtvarný projev nebo podat nějaký výkon, který bude pak známkován. Výtvarné dílo je tu hlavně prostředkem sebevyjádření, ze kterého bude mít jeho autor radost a něco se o sobě dozví. Když se toto podaří, vůbec to není málo.

Text publikován na www.doktorka.cz

Schizofrenie – slovo, které má pro málokoho z nás jasný obsah. Mívá příchuť něčeho tajemného, někdy děsivého, obvykle se s ní setkáváme v literatuře nebo filmu. Jaká je ovšem realita? Článek obsahuje základní informace o tom, co schizofrenie je. Příště si něco povíme o tom, kde se schizofrenie bere a jak se dnes léčí.

Schizofrenie je duševní nemoc, patřící mezi takzvaná psychotická onemocnění. Svůj název získala teprve začátkem 20. století, a to podle mylné představy, že typickým příznakem této nemoci je rozdvojená osobnost. Ještě dříve se používalo označení „předčasná demence“, což je ještě více zavádějící.

Schizofrenií onemocní přibližně jedno procento populace a to všude po celém světě bez ohledu na podnebí a kulturu. Vyznačuje se především těžkou desintegrací osobnosti, porušeným kontaktem s realitou (neboli svět schizofrenika je velmi vzdálený světům ostatních lidí) a sníženou schopností vypořádat se s běžnou zátěží každodenního života.

Schizofrenie se projevuje především poruchami myšlení – bludy, a poruchami vnímání – halucinacemi. Blud je falešná představa, která se zdá být nemocnému skutečná a pravdivá a nelze mu ji vyvrátit. Například představa spiknutí, při níž je nemocný přesvědčen, že je sledován a že se na něj chystá nějaký útok. Jindy může mít schizofrenik bludnou představu, že je nadán nějakými nadpřirozenými schopnostmi a že jimi může zachránit svět. Chci podotknout, že každý, kdo se cítí být ohrožen nebo má nějaké zvláštní schopnosti, není rozhodně schizofrenik.

Halucinace jsou poruchy vnímání, nemocný člověk slyší, vidí nebo cítí věci, které jiní nevnímají. Dá se říci, že člověk s bujnější fantazií si představuje různé obrazy, v duchu s někým rozmlouvá apod., ovšem bez problémů tyto věci odliší od skutečných vjemů zvenčí. Typickým příkladem halucinace je slyšení hlasů. Tyto hlasy s nemocným rozmlouvají, někdy mu nadávají nebo přikazují. Halucinace nejsou pouze projevem schizofrenie, přicházejí při požití některých drog nebo např. v náboženském vytržení (ty mohou být na rozdíl od projevů nemoci velmi příjemné a mohou být pro náš život důležité). Podobný stav můžeme také někdy zažít ve stavu mezi spánkem a bděním.

Lidé, kteří onemocněli schizofrenií, mívají potíže s pozorností – těžko se soustředí, jejich mozek jakoby ztrácí schopnost filtrovat informace, přicházející zvenčí. Nemocný je tak přehlcen vjemy, nedokáže rozlišit důležité od nedůležitého.

Nemocný je pro svou nemoc přecitlivělý vůči vnějším vlivům a je svou nemocí velmi zaměstnán. Kromě halucinací, bludů a potíží s koncentrací se nemocný potýká často s úzkostí, depresí, ztrátou motivace nebo propadá apatii. Mění se tak jeho chování i vztahy s blízkými lidmi. Jeho okolí si všimne, že „ten člověk se nějak změnil“.

Zatím jsem tu zmiňoval jen samé negativní příznaky schizofrenie. Člověk postižený touto nemocí je často velmi citlivý a vnímavý, má také schopnost originálního myšlení. Schizofrenií trpěli například.:

? Georg Fridrich Händel – německý hudební skladatel
? Sir Isaak Newton – anglický fyzik a matematik
? Vincent van Gogh – nizozemský malíř
? Johanka z Arcu – francouzská národní hrdinka

Text byl publikován na www.doktorka.cz

Věk dospívání – adolescence, je věkem zvratů a změn, které obvykle neprožívá jen sám „skoro dospělý“ člověk, ale celá jeho rodina i jeho blízké okolí. Pojďme si na tento zmatek posvítit světlem současné psychologie.

Prožívání světa adolescentem se v podstatě pohybuje mezi tím, co je důležité pro něj samotného a tím, co po něm chtějí ostatní (rodiče, škola…). Tato dvě pole zájmů se v různé míře doplňují, častěji si však odporují, jsou od sebe více či méně vzdálená.

Osobním polem zájmů je především adolescent sám. Začíná si totiž klást otázky typu „kdo jsem, jaký jsem, co dokážu a co ne“. Hledá svou jedinečnost, zkoumá své schopnosti, svou sílu. V životě se to projevuje (k velkému potěšení rodičů) výkonností ve škole, ve sportu nebo různými uměleckými aktivitami. Ne vždy jde však o zkoumání svých možností v takových aktivitách, které by dospělí vítali (což je podle mě častější případ).

Sebeobjevování není jen věcí míry vlastního výkonu, ale také (a v tomto věku mnohem více) věcí toho, jak mě vidí ostatní a to hlavně vrstevníci. To ovšem není nic nového. Vždyť už v pubertě se každý více či méně úspěšně snažil zařadit mezi vrstevníky stejného pohlaví a získat nějakým způsobem pozornost pohlaví druhého. Teď v tom však hraje mnohem větší roli sexualita. Cílem je být tím správným mužem nebo tou správnou dívkou. I když se v mnoha věcech snaží dospívající o originalitu, vybočení z davu (být právě tím jedinečným), v hledání své sexuální identity se spíše ptají sami sebe, jestli „jsem normální“. Cítí, že úspěšná identifikace se svou rolí je pro další život nesmírně důležitá. Hledání své identity, ke které patří mimo jiné i identita sexuální, je hledáním svého místa na Zemi, toho, kam patřím.

Při různých příležitostech jsme snad všichni mohli od dětství slýchávat ono rodičovské (učitelské) „co z tebe jednou bude“. Adolescent si tuto otázku položí sám mnohokrát. Tak, jak se stále více krystalizují jeho zájmy a sílí opozice vůči rodičovským rozhodnutím, přehodnocuje své studium na střední škole nebo učilišti a srovnává své zájmy se zájmy svých rodičů. Řešení tohoto vnitřního konfliktu může mít nejrůznější podobu. Záleží samozřejmě na osobnosti dospívajícího a jeho vztahu k rodičům. Výsledkem tohoto vnitřního konfliktu může být zhoršení prospěchu, snížení až naprostá ztráta zájmu o školu, snaha donutit rodiče k souhlasu se změnou školy. Tyto pokusy o řešení jsou však v podstatě normální, přesto mohou vyvolat i velké konflikty v rodině. Potlačí-li se však tento problém, třeba z panické obavy z konfrontace, dostává se pak ke slovu řešení patologické.

Více na rozhraní mezi osobním polem zájmů a zájmy rodičů stojí vztahy v rodině, míra závislosti nebo nezávislosti na svých rodičích a na rodinném zázemí vůbec. V nitru dospívajícího se odehrává velké drama proměny vztahů ke svým živitelům, na jejímž konci by mělo dojít k vyváznutí z psychické a sociální závislosti, nikoliv však k zpřetrhání citových pout. Na jedné straně tu stojí ještě dětská potřeba být bezvýhradně přijímán, milován a mít jistotu (která se pak mění spíše v přání, aby nakonec zůstala pouze v podobě hezkého snu dětství), že budu vždy před nebezpečím světa rodiči ochráněn. Na straně druhé je tu potřeba po vlastní autonomii, aby mohl dospívající naplno prožít svou vlastní jedinečnost, aby si upevnil své názory na svět a měl možnost utvořit si vlastní žebříček hodnot, aby mohl navazovat zralé vztahy se svým protějškem. Pro upevnění svých postojů si musí nutně vytvořit distanc k postojům autorit, čímž se vůči nim často dostává do opozice, případně s nimi o svých postojích polemizuje.

V tento čas spatřuje dospívající veškerou nedostatečnost a nedokonalost rodičů, čímž si ale podřezal vlastní větev, na které visí jejich zidealizované obrazy. Smyslem toho všeho je, aby větev praskla a nedotknutelnost obrazů byla rozbita na tisíc střípků, aby z nich pak mohly být poskládány obrazy nové, které budou souhlasit s realitou. J. Kocourková ve své přednášce o vývojových úkolech adolescence vše shrnuje větou: „Vyrovnání se s nedokonalostí rodičů je základním předpokladem k vyrovnání se s nedokonalostí vlastní“.

Důležitou úlohu v životě adolescenta hraje jeho rodina. Je to mikrosvět, v němž probíhá vnitřní dění podle určitých pravidel vytvořených jejími členy. Každý člen rodiny má svou osobnost – své specifické chování, přání, cíle a možnosti a zároveň spoluvytváří „osobnost rodiny“ jako celku se specifickými způsoby řešení situací každodenního života i vážnějších problémů, celku se sobě vlastními vztahy k okolnímu světu. To vše zajišťuje jistou míru vnitřní rovnováhy, která je pro život rodiny nezbytná.

Rodina by měla být pro její členy hradem s otevřenou bránou (v období adolescence a později už spíše domovským přístavem), místem bezpečí a jistoty. Rodinná rovnováha však musí mít v sobě možnost změny, aby nebránila vývoji všech členů rodiny. Udržují-li rigidní rodinná pravidla rodinnou rovnováhu (možná těžce získanou) jako nedotknutelnou, je to obvykle za cenu zablokování vývoje dítěte, případně i některého z rodičů. Tento člen rodiny bývá pak zdrojem problémů, z pohledu ostatních je právě on tím, kdo destabilizuje rodinu a potřebuje terapii.

Pravidla, o kterých byla řeč, vnáší do rodiny řád. Neměla by pouze omezovat, ale hlavně pomáhat. Přesto, že jsou pro všechny členy společná, měla by být všem také stejně srozumitelná. Rodinná terapeutka V. Satirová předkládá na svých sezeních ke společné rodinné úvaze několik otázek, jejichž zodpovězení by mělo pomoci všem členům porozumět těmto pravidlům.

- Kdo je tvoří a o čem tato pravidla jsou?
- Jak na koho tato pravidla působí?
- Když se nedodrží, co se pak děje?

Adolescence je pro pravidla v rodině něco jako zemětřesení. Narušuje dosavadní poměry a dožaduje se zaplnění vzniklé pukliny poměry novými. Tak jako pravidla, existují v rodinách často „rodinná tabu“ (vlastně i ta jsou součástí pravidel). Jsou to věci, o nichž se ví, ale prostě se o nich nemluví. Může jít třeba o nějaký nedostatek některého z členů rodiny – tělesná vada dítěte, malý vzrůst tatínka atd. Tabu může být také první manželství jednoho z rodičů nebo dokonce smrt staršího sourozence. Mnohem častěji se však objevují jako tabu určitá témata hovoru – je povoleno hovořit jen o věcech hezkých, správných a neproblémových – velká část reality tak zůstává bez komentáře.

Kromě rodinných pravidel a tabu existují také rodinné tmely – situace, v nichž členové cítí ve své rodině pocit sounáležitosti, to, že k sobě patří. Může to být společný čas u jídla, společné hry nebo třeba dovolená. Takové chvíle jsou pro zdravé fungování rodiny nesmírně důležité a o jejich významu pro úspěšné řešení problémových situací bych se rád rozepsal v některém z příštích článků

Text publikován na www.doktorka.cz

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou

V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je hodnocení. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým.

Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu.

Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno společenskými normami. Že takový duch doby existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti.

První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život.

Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“

Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo.

Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo tuk. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah?

Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy.

Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (Body Mass Index, BMI). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu.

Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění.

Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.

Na portálu www.idealni.cz můžete zcela anonymně a zdarma vyzkoušet Test vztahu k vlastnímu tělu.

Nejen pro psychologa – psychoterapeuta nekončí vzdělávání převzetím vysokoškolského diplomu. Tak jako v řadě jiných profesí (lékaři, právníci,…), nastupuje psycholog po ukončení vysoké školy dlouhou, náročnou a nákladnou dráhu specializačního vzdělávání, která v zásadě nikdy úplně nekončí.

K tomu, aby svou práci dělal profesionálně a zároveň byl partnerem pro zdravotnictví, musí klinický psycholog a psychoterapeut úspěšně projít dlouhodobým psychoterapeutickým výcvikem, kde si kromě osvojování dovedností na vlastní kůži zakouší roli klienta, dále pak dnes již pětiletým předatestačním vzděláváním, jehož součástí je klinická praxe a je zakončeno náročnou zkouškou.

Na klinické psychology se podobně jako na lékaře a zdravotní sestry vztahuje povinnost celoživotního vzdělávání, což obnáší sbírání kreditů za aktivní či pasivní účast na odborných seminářích a konferencích. Řada psychoterapeutů si navíc po čase zvolí nějaký další terapeutický výcvik, čímž samozřejmě zvýší svou kvalifikaci, ale také zpestří svou práci. Každý takový výcvik je také forma seberozvoje.

Do vzdělávání patří také tzv. případové supervize. Jde o konzultaci „případů“ se zkušenějším kolegou, který je k supervizní práci také vycvičen, případně i s kolegy, kteří jsou součástí supervizní skupiny. Případy (kauzy) jsou prezentovány zcela anonymně, etika i diskrétnost zůstává samozřejmě zachována.

V současné době sám spolupracuji na vedení výcvikových skupin, velmi mě tato práce baví. S frekventatny se ve skupině setkávám pět let a jsem přítomen jejich osobního i profesního růstu a i pro mě je to příležitost hodně věcí se naučit. Zároveň sám dokončuji svůj další výcvik, zaměřený na práci s tělem. Je to oblast, která mě vždy zajímala a chtěl jsem si v tomto směru doplnit vzdělání.

Také se částečně věnuji lektorské činnosti, přednáším na Pražské vysoké škole psychosociálních studií pro budoucí bakaláře i magistry. Je to pro mě výborná příležitost zůstat v oboru „in“ a číst odbornou literaturu. Zároveň mě baví kontakt se studenty, kteří mají o obor zájem a těch je na této škole naštěstí většina.

Konzultace psychologa nemusejí vždy řešit psychické problémy či přímo léčit duševní poruchy. Psychologické poradenství chápu jako nabídku služby pro klienty, kteří chtějí pracovat na svém seberozvoji v osobním i pracovním životě, může také jít o jednorázové konzultace, kdy chce klient získat k určité situaci odstup, chce slyšet názor psychologa a chce zvážit různé možnosti řešení.

Osobní a pracovní seberozvoj je dnes velmi moderním způsobem práce na sobě. Nezaměřuje se na duševní patologie, ale orientuje se spíše na rozvíjení silných stránek, předností klienta, které mu pomáhají být úspěšnější v práci a spokojenější v osobním životě.

Jednorázové konzultace či krátkodobá spolupráce při řešení konkrétního problému, jsou dnes také poměrně vyhledávanou službou. Tento kontakt je je časově velmi nenáročný, snadno se plánuje, získání odstupu a lepší orientace bývá někdy k nezaplacení a navíc sdílené informace jsou jako u ostatních služeb klinického psychologa naprosto diskrétní.

Příklady situací, kdy lidé vyhledají psychologické poradenství:

• Chtějí se poradit o svém dalším studiu či zaměstnání, o změně pracovního zařazení.
• Potřebují se poradit, jak řešit konkrétní výchovnou situaci se svými dětmi.
• Chtějí konzultovat významné rozhodnutí, které pro svou povahu vyžaduje diskrétnost (partnerské či pracovní situace).
• Mají potřebu se rozvíjet a chtějí lépe poznat, na co se u sebe mohou spolehnout, o co se opřít a na čem zapracovat.